Kateřina Sam spolupracovala na celosvětovém ekologickém pokusu

Je dobře známo, že v tropech žije mnohem více druhů živočichů než v oblastech blíže pólům. Otázkou však zůstávalo, jestli jsou směrem k rovníku silnější i vzájemné vazby mezi druhy. V rozsáhlém výzkumu na to hledalo odpověď 40 výzkumníků na 31 lokalitách rozptýlených po celém světě v rozmezí 11 635 kilometrů dlouhého gradientu zeměpisné šířky. Vědci použili tisíce housenek vyrobených z dětské plastelíny, které přilepili na listy stromů a poté je nechali vystavené útokům predátorů, jako jsou ptáci a mravenci. Podle otisků zobáků či kusadel do plastelíny vědci pak určovali, jak časté jsou útoky predátorů, jak dlouho housenka vydrží i jací predátoři na ni zaútočili.

„Čelisti mravenců zanechávají dvě malá bodnutí, zatímco po ptačí zobácích zůstane otisk tvaru V po obou stranách housenky. Savčí otisky zubů jsou také opravdu lehce identifikovatelné," popisuje Kateřina Sam z Entomologického ústavu Biologického centra AV ČR, která metodu využívá jako součást svého výzkumu již mnoho let. Při tomto výzkumu instalovala a sledovala falešné housenky ve třech lokalitách, v České republice ve smíšeném lese v Pošumaví, v tropickém pralese Papui Nové Guinei a v eukalyptovém lese v Austrálii. Z její práce vyplynulo, že si na housence v Čechách chtělo pochutnat stejně ptáků jako mravenců, ale v tropech s jasnou převahou útočí dravý hmyz.

„Lidé si často myslí, že obratlovci jsou nejdůležitějšími predátory hmyzu v tropických oblastech, ale ptáci ani savci nebyli skupinou zodpovědnou za nárůst rizika predace na rovníku. Byl to právě dravý hmyz, zejména mravenci a vosy,“ vysvětluje Kateřina Sam. To ukazuje, že v tropech je role dravého hmyzu klíčová při kontrole býložravých škůdců, a pomáhá nám to pochopit, proč svět, včetně zemědělské úrody na polích, zůstává zelený a není zcela zkonzumován hordami housenek.

Z výsledků celého výzkumného projektu pak vědci vypočítali, že na rozdíl od housenky na rovníku, která má největší šanci na to být napadena predátorem, má housenka poblíž pólu už jen osminové riziko. Fascinující bylo i to, že výsledek nebyl jen zrcadlený na obou stranách rovníku, ale také se projevoval se změnami nadmořské výšky. "Pohybujete-li se po horském svahu, zjistíte stejný pokles v riziku napadenosti jako při pohybu směrem od rovníku k pólům. To naznačuje, že interakce mezi druhy mohou být globálně ovlivňovány stejným hybatelem," říká Kateřina Sam.

Unikátnost této ekologické studie spočívala v ohromné komplexnosti navrženého pokusu, která byla možná jen díky masivnímu společnému úsilí mezi výzkumnými pracovníky po celém světě. „Jako ekologové si obvykle klademe otázky o procesech, které jsou mnohem rozsáhlejší, než aby byly zvládnutelné jediným výzkumníkem nebo týmem. Navržením pokusů tak, že je lze rozdělit do menších částí, můžeme zapojit vědce z celého světa a spolupracovat na tom, abychom pochopili širší obrázek," vysvětluje česká ekoložka. Nejenže vědci na všech lokalitách použili stejné metody a postupy, ale měli i naprosto totožné falešné housenky. Ty byly vytvořeny na univerzitě v Helsinkách ve Finsku ze stejné zelené plastelíny a stejného tvaru. Dokonce i lepidlo použité k jejich přilepení na rostliny bylo zahrnuto do soupravy, kterou každý výzkumník obdržel, aby byl zajištěn stejný vzhled a vůně housenek. Po vystavení na rostlinách se pak housenky opatrně oddělily od listů a vrátily se v malých plastových lahvičkách zpět do Helsinek, kde malý tým vědců ověřil identitu kousanců predátorů. Pouze tak byla zajištěna kompletní standardizace pokusu.